To je záruka, která jde nad rámec toho, co výrobci/prodejci musí garantovat a představuje obchodní argument při přesvědčování zákazníka (čím delší, tím větší důvěra výrobce v jím vyrobené vozidlo a tedy větší pravděpodobnost kvalitnějšího vozidla).

Pravidla smluvní záruky pak představují prostor pro komerční dohodu a nejsou v zásadě nijak regulována, tzn. jejich obsah závisí jen na dohodě výrobce/prodávajícího a kupujícího, takže co si dohodnou, to platí.

Výrobce/prodejce si tedy může „vymýšlet“, tzn. může stanovit prakticky jakékoliv podmínky pro platnost takové záruky. Mezi takové podmínky může patřit např.:

– povinnost jezdit na pravidelný servis k určitému prodejci (to si u zákonné záruky prodejce vynucovat nemůže)
– povinnost jezdit na pravidelné prohlídky a kontroly k prodejci (ani to si u zákonné záruky nemůže vynucovat) atd.

Jaké podmínky to budou, záleží jen na prodávajícím a kupujícím. Podstatné je zde to, že to může být cokoliv a je na kupujícím, jestli takové podmínky akceptuje nebo ne. U zákonné záruky si prodávající podmínky klást nemůže. Může sice stanovit nějaké základní požadavky v návodu k obsluze, ale nemůže si vynucovat např. to, abyste k němu jezdili na výměny oleje apod., protože to si může člověk vyměnit doma sám nebo si to nechat udělat kdekoliv jinde.

U smluvní záruky už to neplatí. Pokud její podmínky nesplníte, nárok na smluvní (nikoli zákonnou) záruku zanikne. Pokud ji chcete využívat, musíte plnit její podmínky, ať už jsou jakkoli nevýhodné. Podstatné tedy je se pečlivě seznámit u nového vozidla, jaké záruční podmínky výrobce/prodejce nabízí a co z toho je zákonná záruka a co je záruka smluvní. Následně je nutné se rozhodnout, jestli takové podmínky kupující akceptuje a podle toho se zařídit.

Znovu ale na závěr zdůrazním, že u zákonné záruky si prodávající žádné zvláštní podmínky diktovat nemůže. Nenechte se proto manipulovat do toho, že např. výměny oleje musí pro účely zákonné záruky dělat prodejce/autorizovaný servis. Prodejci někdy kupující straší, že když servis neproběhne u nich, tak kupující přijde i o zákonnou záruku. To je ale nesmysl, která nemá žádnou oporu v zákoně.

The post Smluvní a zákonná záruka – znáte rozdíl a víte, kdy o záruku přijdete? appeared first on Ojetiny Pod Lupou.

1. Rozsah odpovědnosti

Rozsah odpovědnosti, tj. toho, za co prodávající odpovídá, je nejširší možný, protože prodávající odpovídá kromě vad (tj. technických nedostatků nebo nefunkčností) i za „očekávání“ a soulad s obvyklým účelem.

§2161 obč. zák. k tomu stanoví následující:

„(1) Prodávající odpovídá kupujícímu, že věc při převzetí nemá vady. Zejména prodávající odpovídá kupujícímu, že v době, kdy kupující věc převzal,

a) má věc vlastnosti, které si strany ujednaly, a chybí-li ujednání, takové vlastnosti, které prodávající nebo výrobce popsal nebo které kupující očekával s ohledem na povahu zboží a na základě reklamy jimi prováděné,
b) se věc hodí k účelu, který pro její použití prodávající uvádí nebo ke kterému se věc tohoto druhu obvykle používá,
c) věc odpovídá jakostí nebo provedením smluvenému vzorku nebo předloze, byla-li jakost nebo provedení určeno podle smluveného vzorku nebo předlohy,
d) je věc v odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti a
e) věc vyhovuje požadavkům právních předpisů.“

Nesplněná očekávání nebo nesplněný účel mohou být v konkrétném případě rovněž vadami, ačkoliv dané vozidlo technicky žádné vady nemá (např. prodejce nabízí vozidla s tím, že se hodí pro ten či onen účel nebo pro tolik a tolik lidí a ukáže, že se tomu tak není).

2. Prokazování vad

Stejně jako u ojetých vozidel je problematika prokazování vad nejčastějším důvodem pro spory.

Obecně platí, že prodávající odpovídá za vady, které se projeví během záruční doby. I zde je nicméně omezení na to, že předmětná vada musela existovat v době převzetí. I u nového vozidla platí tento princip, který platí u ojetých vozidel, tzn. kupující musí prokazovat, že vada existovala v době převzetí, jakkoli prvních 6 měsíců je důkazní břemeno obráceno ve prospěch kupujícího, tzn. nic prokazovat nemusí.

Praxe ale taková stejně není. Prodávající obecně svou odpovědnost akceptují po celých 24 měsíců, aniž by kupující museli prokazovat, kdy vada vznikla.

Obecně lze tedy uvést, že do konce záruční doby lze standardně vady uplatnit, a to bez ohledu na dobu jejich vzniku.

3. Záruční doba

Záruční doba je 24 měsíců od převzetí věci a nelze ji dohodou zkrátit.

The post Reklamace vad nového auta spotřebitelem vůči podnikateli – díl I. appeared first on Ojetiny Pod Lupou.

Občanský zákoník rozlišuje nároky podle toho, zde se jedná o tzv. podstatné porušení smlouvy nebo ne.

Podstatným porušením se rozumí „takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala.“ Přeložené – musí se jednat o podstatné a zásadní vady při jejichž vědomí by kupující ojeté auto nikdy nekoupil.

Podstatné porušení:

Nároky z podstatného porušení jsou následující, tj. kupující může chtít:

a) odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící věci,
b) odstranění vady opravou věci,
c) přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo
d) odstoupit od smlouvy.

ad a)

Odstraněním vady dodáním nové věci bez vady nebude u ojetých aut přicházet v úvahu, protože se jednak nejedná o novou věc, ale hlavně prodávající nemá víc takových aut na prodej, takže toto se týká spíš prodeje nových věcí.

ad b)

Oprava věci je jedním z nejobvyklejších nároků, tzn. auto má nějakou závadu, tak je povinností prodávajícího ji opravit. V daném případě obvykle prodávající není k takové opravě způsobilý, takže opravu musí někde zařídit, ale to je vše v pořádku.

Pokud kupující uplatní nárok na opravu, je na prodávajícím zajistit výsledek.

Znovu ale u tohoto nároku je nutné zdůraznit, že kupující si nemůže vybírat, kdo a jak opravu provede a ani nesmí opravu zajišťovat sám nebo prostřednictvím třetích stran. To je na rozhodnutí prodávajícího, který je odpovědný za výsledek, tedy za odstranění vady. Prodávající rozhoduje, kde a jak se vada opraví, aby dosáhnul požadovaného výsledku, tj. odstranění vady. Prodávající také samozřejmě nese veškeré náklady s tím spojené.

ad c)

Požadovat přiměřenou slevu je jeden ze způsobů, jak si nechat opravu zajistit sám (z titulu kupujícího) a přitom na tom netratit. Kupující má např. možnost si nechat spočítat náklady na opravu a tyto náklady chtít po prodávajícím jako přiměřenou slevu. Dostane tak peníze a opravu si zajišťuje svépomocí, takže nad průběhem opravy má větší kontrolu.

Samozřejmě může vzniknout spor o to, kolik ty přiměřené náklady činí, nicméně lze konstatovat, že přiměřenou je nepochybně právě částka odpovídající nákladům na opravu.

ad d)

Odstoupení od smlouvy znamená vrácení auta prodávajícímu a vrácení peněz kupujícímu.

Nepodstatné porušení:

Pokud se nejedná o podstatné porušení (fakticky nějaká malá závada), může kupující chtít:

– opravu
– přiměřenou slevu

Postup při uplatnění vad:

Při uplatňování vad, které představují podstatné porušení, platí následující důležitá pravidla:

1. Co kupující chce, musí jednoznačně vyjádřit při uplatnění reklamace nebo bez zbytečného odkladu po jejím uplatnění. Správný postup je takový, že kupující při uplatnění vady sepisuje s prodávajícím reklamační protokol a tam svůj nárok jasně uvede, např. „požaduji opravu vady“ apod. Pokud to neudělá, má nároky jen v rozsahu, jako by se jednalo o nepodstatné porušení.

2. Kupující se nemůže následně rozmyslet a nároky měnit. Co jednou uplatní, to platí. Změnu toho, co chce, lze udělat jen se souhlasem prodávajícího. Výjimkou z toho je, když kupující požadoval opravu vady a ta se ukázala jako neopravitelná nebo pokud prodávající vadu neodstranil v přiměřené lhůtě (30 dnů). V takovém případě může volit kupující znovu (patrně v takovém případě bude následovat odstoupení od smlouvy).

The post Reklamace vad ojetého auta spotřebitelem vůči spotřebiteli – díl II. appeared first on Ojetiny Pod Lupou.